Zvířata Afriky

Gorila horská je silně ohrožený druh a dle posledních dostupných informací jich ve volné přírodě, na rozhraní států Uganda, Rwanda a Demokratické republiky Kongo žije už jen asi 720 jedinců. Polovina jich žije na území státu Uganda v národním parku Bwindi Impenetrable a druhá polovina na území pohoří Virunga, kde se o tento park dělí státy Rwanda, Uganda a Demokratická republika Kongo. 

Sopkami poseté území pohoří Virunga se rozkládá na rozhraní tří států, Rwandy, Ugandy a Demokratické republiky Kongo, kde se nacházejí tři národní parky, Mgahinga Gorilla v Ugandě, Parc National des Volcans ve Rwandě a Virunga v Demokratické republice Kongo. Zvláštní je potom fakt, že během jednoho z největších konfliktů od druhé světové války, kdy bylo povražděno ve Rwandě skoro na jeden milión Tutsiů, a občanské války vedené v Kongu a Ugandě, gorily obstály bez větších ztrát a dokonce dle vědců se jejich populace začala rozšiřovat. Jediné co v poslední době v této nestálé oblasti začalo bez větších obtíží fungovat, je tzv. gorilí turistika. Všechny tři státy si začaly dokonale rychle uvědomovat, co mohou snadno a lehce získat a zároveň rychle ztratit a začaly gorily efektivně chránit jako svůj „dolarový příjem". Lidé z celého světa jsou ochotni a neváhají za jednu jedinou hodinu strávenou ve společnosti těchto velmi vzácných zvířat zaplatit částku mezi 500-750 amerických dolarů a to je pro jednu z nejchudších částí Afriky velice snadný a lákavý příjem. Snad jen tak na okraj, větší částka z těchto peněz jde zpět na ochranu národních parků, především však samotných goril horských, a to nás určitě může všechny jen potěšit.

V současné době je největší nebezpečí pro gorilu horskou ničení jejího přirozeného prostředí a to především proto, že oblasti kde se nacházejí národní parky, těsně sousedí s bohatou vulkanickou půdou, které je velmi intenzivně využívána místnými obyvateli k pěstování fazolí, brambor a kukuřice. Samotné využívání bohaté vulkanické půdy není tím nejhorším, co může gorily potkat, největší riziko spočívá ve vypalování lesa, které se snaží místní lidé vyhnaní válkou, přeměnit na dřevěné uhlí. Budoucnost goril je tedy velice nejistá a celý svět hledí na možnou zkázu odkazu Daien Fossetové s nelibostí a za pomoci OSN, UNESCO, vědců a dobrovolných pracovníků, se snad podaří zachránit posledních pár stovek těchto nádherných a ve všech ohledech zajímavých divokých zvířat.

Zájem o pozorování goril horských je obrovský a proto je potřeba si příslušný permit sehnat i s několika měsíčním předstihem. Limit je přísně daný, většinou se pohybuje 8-10 turistů spolu s příslušníky armády, ochránců přírody jako autorizovaných pracovníků, průvodců a nosičů, což utvoří celkem početnou skupinu přibližně 20-30 lidí na jedinou skupinu goril v jednom dni. Samotná cesta ke gorilám je velmi časově náročná a tak je omezen počet možností k jejich návštěvě pouze na jednu jedinou skupinu denně. Pokud si uvědomíme, že existuje něco kolem 10 skupin ve všech třech státech a zájem všech lidí z celého světa obrovský, je tedy nutné si vlastní cestu velice dobře časově naplánovat s ohledem na již zmiňované permity. Tzv. trek „na černo" nepřipadá ani v úvahu a nikdo se o něj nemá šanci ani pokusit a ani si to vlastně technicky neumím představit, protože nám samotná cesta trvala 7,5 hodin v nepřehledném terénu a bez místní navigace zkušených průvodců si to lze jen stěží představit. Navíc je park velmi efektivně chráněn strážci a místnými obyvateli a není šance se bez povšimnutí dostat ani na jakoukoliv stezku mimo vyznačené trasy.